Panička mi naštestí vzala sebou vodu, takže jsem se mohl občerstvit. Bylo fakt dost velký vedro.
Holky pomalu obcházely stanoviště a plnily úkoly, já někdy čekal opodál, na některá místa jsem prostě nesměl.
Ale mě to ani nevadilo, aspoň jsem si chvilku odpočinul, jazyk jsem měl až na vestě....
"No tak pojďte za mnou, já vám ukážu správnou cestu, máte štěstí, že jste mě vzali sebou."
Místy byl i nádherný výhled na Brno. Třeba Petrov byl na jednom místě jak na dlani.
"Vidíte, fáborek, jdeme správně."
Panička se nejenom kochala pohledem na Brno, ale i flórou. Nedalo jí to a musela se vyšplhat na stráň, aby si vyfotila tento nádherný vlčí mák. Já tam lezl s ní a byla jsem obalenej posekanou suchou trávou až hrůza. Po skončení našeho báječného horolezeckého výstupu, mě musela obrat.
Lidskému osazenstvu tam dokonce pili krev komáři. Ještě, že já mám pipetu, na mě si netroufli.
Zatímco holky zkoušely své znalosti z hradního života pomocí kvízových otázek, já slídil v okolí, ale jasně, že jen ty části, kam dosahovalo vodítko. Byla to trochu škoda, já bych se tam proháněl rád na volno, ale bohužel jsem nemohl.
Občas jsem se pokoušel holky kontrolovat, zda-li plní úkoly dostatečně svědomitě. No, musím uznat, že jim to šlo báječně.
"No tak honem, pospěšte si, začíná se to nějak mračit a slyšel jsem i bouřku, tak ať nezmokne." Konečně jsme byli u cíle, hoky si vyzvedly sladkou odměnu a diplom. Na pohádku jsme bohužel, ale nečekali. Obloha se nám přestala líbit.